V období privatizace bytového fondu se hlavní formou bydlení stalo osobní vlastnictví bytu nebo rodinného domu. Tím, že se většina bytového fondu celé republiky prodala, tak téměř zanikly nájemní byty, nebo jich zůstala jen velmi málo.  V těchto bytech mají vysoké nájemné a pro mnohé je neúnosné platit 10 – 15 tisíc korun měsíčně za pronájem bytu. Podle statistického úřadu žije pouze asi jen pětina Čechů, v nájemních bytech.

Koupě bytu na hypotéku při nových podmínkách znamená, že bydlet ve vlastním bytu, se mnohým mladým rodinám nepodaří. Pokud přemýšlíte o koupi bytu v Praze, měli byste mít naspořeno skoro 1 milión korun a mít měsíční příjem okolo 50 tisíc korun čistého, jinak vám banka hypotéku nedá. V žádném případě si nemůžete dovolit mít děti. Praha je tedy pro mladé rodiny a vlastnictví bytu téměř nedosažitelná. Krajská a menší města jsou na tom s cenami bytů mnohem lépe a získat vlastní bydlení se zdá dostupnější, na druhé straně je zde v mnoha případech i nižší úroveň příjmů.

Klidné stáří nebo boj o přežití
Opak mladých rodin je stáří, které jednoho dne dopadne na každého z nás. Nedostatek ústavů sociální péče opět dopadá na děti těchto seniorů. Mnozí ještě splácejí vlastní hypotéky a přitom by měli pečovat o své rodiče. Dostávají se opět do sociální pasti, ze které se jen těžko hledá cesta ven. Soukromá péče o seniora často stojí i 30 tisíc korun měsíčně, a na to důchod určitě nestačí. Jejich děti tak jen stěží zaplatí za jejich péči. Kromě toho by si sami měli naspořit dostatek prostředků na svůj důchod a mimo jiné podporovat své vlastní děti na studiích.
Tak se vlastně dostáváme do situace, kdy celý život splácíme hypotéku na vlastní bydlení a ve stáří bychom měli toto bydlení prodat a za získané prostředky si zaplatit důstojný život v domově pro seniory.